Založit webové stránky nebo eShop

List z kalendáře

 

 

*

Čeští svatí.

*

Svatí a světice církevního roku - květen

JAN SARKANDER 
6. květen
Patron: český, zpovědního tajemství
Atributy: prst na ústech, klíč a kniha
*1576 Skočov, Slezsko; +1620 Olomouc

Svatý Jan Sarkander pocházel z vážené, ale nezámožné rodiny v těšínském Slezsku, a působil několik let v duchovní správě na různých místech. Jeho tragédie začala, když si ho místodržitel Moravy pán z Lobkovic vyžádal pro svůj kostel v Holešově u Olomouce, kde chtěl opět zavést katolické bohoslužby. Bylo to ve zjitřeném období před povstáním českých stavů, takže jeho postavení nebylo snadné, tím spíš, že sousední protestantský šlechtic podporoval pikle proti novému faráři. Sarkander však přes všecky hrozby neopomenul jediné kázání, a navíc přivedl zpátky ke katolické víře kolem 250 lidí. Po výbuchu povstání 1618 si už nebyl jist životem, a když ho jeho farníci snažně žádali, aby se uchýlil do bezpečí, protože nenávist protestantů se obracela především proti jeho osobě, svěřil obec sousedním duchovním a vydal se na pout' do Čenstochové; zde a v Krakově strávil delší dobu v klášterech. V listopadu 1619 se přece jen odvážil vrátit do své obce a nějaký čas se vcelku nic nedálo, co by ho ohrožovalo. Pak znenadání přitáhlo do kraje polské vojsko, a protože farář nevěděl, přichází-li s úmyslem přátelským, či nepřátelským, připravil své farníky na nejhorší. Když se Poláci blížili k Holešovu, vyšel jim v čele své obce vstříc s monstrancí v rukou, a tu vojáci seskákali s koní, uctili svátost oltářní, město ušetřili, ale nekatolická místa zpustošili.
Farář byl obžalován z velezrady, kladli mu za vinu, že Poláky pozval; opírali svou žalobu obzvlášť o to, že štolba pána z Lobkovic byl s ním v Polsku. Byl zatčen a postaven v Olomouci před soud povstaleckých šlechticů. Aby bylo zachováno jisté zdání práva, musil být při prvních výsleších katolický soudce Jan Scintilla; ten zachránil akta procesu a mohl tak podat objektivní zprávu o utrpení mučedníků. Sarkander se bránil tím, že by se byl do své obce nevrátil, kdyby byl Poláky přivedl. Namítali, že byl zpovědníkem pána z Lobkovic, ten že mu jistě při zpovědi řekl, že Poláky zavolal, a byl příčinou tolikerých násilností a krveprolití. Soud přikročil k mučení. Když četní diváci projevili nevoli a soucit s farářem, mučení za hodinu ukončil, ale zanedlouho ho dali na mučidla znovu; tentokrát byl obžalován z toho, že do své obce opět uvedl katolickou víru. Když se hájil, že to byla jeho povinnost, je přece kněz, stupňovali mučení a znovu a znovu ho nutili, aby prozradil, z čeho se Lobkovic zpovídal. Odpověděl, že o ničem neví, ale i kdyby věděl, neprozradil by zpovědní tajemství, byt by měl v mukách zemřít. Znovu byl mučen a teprve když rozhořčení kolemstojících nabývalo hrozivých rozměrů a kněz upadl do bezvědomí, přestali s mučením a uvrhli ho do vězení. Katolíci i nekatolíci mu nosili za zády žalářníka jídlo, pití i prostředky zmírňující bolest, pomáhali mu~ i kněží, kteří s ním byli uvězněni, ale jeho další život bylo jen prodlužované umírání; spálené maso zahnívalo, údy nevládl, a přitom ani jedinkrát si neposteskl. Veselou mysl si vzdor všemu uchoval až do konce.

Na obsah

 

NEREUS A ACHILLEUS 
12. květen
+ I. století
Kult svatého Nerea a Achillea sahá v Římě hluboko do minulosti; ze čtvrtého století je tam podzemní bazilika, která je jim zasvěcena. Datum jejich umučení nelze určit; podle jedné verze to byli eunuši obrácení na víru svatým Petrem, kteří jako sluhové Flavie Domitilly povzbuzovali svou paní, aby zůstala pannou, což je stálo život, podle jiné, pravděpodobnější, to byli bratři sloužící za Nerona v kohortě pretoriánů.

Na obsah

 

PANKRÁC
12. květen
+ III. století

Pankrác byl ještě dítě, když mu zemřel otec. O jeho výchovu se pečlivě staral jeden z jeho strýců, Diviš. Když bylo chlapci čtrnáct let, šel s ním do Říma a oba se dali pokřtít. Diviš zemřel, když byl Pankrác na Diokleciánův rozkaz zatčen; chlapec byl sťat, jeho tělo pohřbila křesťanka Octavie. Nad jeho hrobem na via Aurelia postavil papež Symmachus kolem roku 500 kostel. Pankrác zůstal v Římě populárním světcem a ještě dnes se u jeho hrobu shromažďují mladí lidé. Jeho dojímavý osud je zachycen v románě Fabiola od kardinála Wisemana, kde bylo použito i zpráv o umučení svaté Anežky a svatého Šebestiána.

Na obsah


MATĚJ
14. květen
Atributy: sekera a kniha
I. století

Je znám jen z vyprávění o jeho volbě ve dnech, které dělily Nanebevstoupení od Letnic; měl nahradit zrádce Jidáše. Podle Petrovy řeči to měl být "některý z těch mužů, co s námi chodili po celou tu dobu, kdy Pán Ježíš mezi námi žil, od Janova křtu až do dne, kdy byl od nás vzat, aby jeden z nich se stal spolu s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání". Vybrali dva, Josefa, kterému říkali Barsabáš, a Matěje. Po modlitbě, v níž prosili, aby jim Pán ukázal, kterého z těch dvou si vyvolil, losovali a los padl na Matěje. Z řeči svatého Petra vyplývá, že si byli apoštolové vědomi, že náleží ke sboru dvanácti, výslovně ustanovenému Kristem, aby pokračoval v jeho poslání. Jeden ze dvanácti odpadl, í bylo ho nutno nahradit, neboť jejich číslo bylo posvátné; nový Boží lid je postaven na dvanácti apoštolech, jako dávný Izrael pochází z dvanácti synů Jakubových. O Matějově dalším životě nevíme nic určitého; podle řecké tradice hlásal evangelium v Kappadocii a zemřel mučednickou smrtí.

Na obsah


JAN NEPOMUCKÝ 
16. květen
Patron: český, zpovědníků, mlynářů, vorařů
Atributy: kanovnické roucho, biret, 5 hvězd kolem hlavy, krucifix v pravici, 
             palma, kniha, prst na ústech
*kolem pol. XIV stol.; +1393 Praha

Jan Nepomucký se narodil jako syn Wölflína, rychtáře cisterciáckého městečka Pomuku neboli Nepomuku v Čechách. Církevní právo vystudoval v Bologni, kde byl zástupcem "českého národa" a asistoval při promocích Čechů a Poláků. V hodnosti generálního vikáře horlivého a vzdělaného pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna potvrdil proti vůli krále Václava IV. volbu kladrubského opata Olena; byl za to krutě mučen a 20. března 1393 vhozen do Vltavy, ať už mrtev či nikoli. Jinou příčinu jeho mučednické smrti udal roku 1434 podle doslechu v Praze učený vídeňský profesor a člen basilejského koncilu pro jednání s husity Tomáš Ebendorfer z Haselbachu: neprozradil prý, z čeho se zpovídala královna Žofie. Jan z Pomuku byl pochován u Sv. Víta v Praze a hned po smrti uctíván. Jeho socha na Karlově mostě odlitá v Norimberku podle dřevěného modelu Jana Brokofa nalezla mnoho napodobitelů a učinila ho slavným "mostním svatým" novější doby.

Na obsah

 

JAN I.
18. květen
+536 Ravenna

Jan I. byl římským biskupem v letech 523-526. Itálie byla tehdy ovládána gótským králem Theodorichem, který přes své ariánství vcelku s katolíky špatně nenakládal. Když však ve východořímské říši císař Justin I. ostře proti ariánům vystupoval, pokusil se jim Theodorich pomoci a poslal tam deputaci, kterou museli vést proti své vůli papež Jan I. V Konstantinopoli mnoho nepořídil, což vzbudilo podezření nedůvěřivého Theodoricha; dal papeže v Ravenně uvěznit a ten za několik dní zemřel. Jeho tělo bylo 530 převezeno do Říma.

Na obsah


BERNARDIN SIENSKÝ 
18.květen
XV. století

Jeho otec byl majitel dolu a Bernardin měl před sebou zajištěnou budoucnost, ale ve čtyřech letech ztratil oba rodiče a jeho výchovy se ujala sienská příbuzná. Tam také studoval na univerzitě a byl velmi oblíbený pro svůj přátelský vztah k lidem i pro štědrost, s jakou nakládal se zděděným jměním. V té době propukl v Sieně mor a Bernardin se při ošetřování nemocných nakazil a už navždy bylo jeho zdraví nahlodáno; zato vnitřní zkušenosti, kterých nabyl tváří v tvář smrti, usměrnily celý jeho život. Rozdal své jmění chudým a vstoupil do františkánského řádu. 1404 byl vysvěcen na kněze a dlouho žil v odlehlém klášteře uprostřed hor, než se dostal k tomu, co bylo jeho nejvlastnějším posláním. Měl kázat za nemocného kněze a naráz strhl posluchače tak, že si sám lid vyžádal, aby měl postní kázání v milánské katedrále. A tak od roku 14I7 začalo jeho vítězné tažení Itálií, o němž soudobí kronikáři říkají, že "to bylo, jako když na svět přichází jaro". Bylo to v čase válek, pohled na rozervarný svět byl skličující, ale Bernardin nemluvil o pohromách zvěstujících konec světa, nýbrž o Ježíši a jeho božské lásce; psal jeho monogram JHS (Ježíš, Spasitel lidí) na tabulky i na průčelí veřejných budov, až byl nakonec zatčen a obžalován z kacířství. Jan Kapistránský ho hájil s takovým zápalem, že inkvizice žalobu stáhla. Papež Martin IV mu nabídl biskupství v Sieně, ale Bernardin odmítl, dávaje přednost kazatelské dráze. Po Martinově smrti nechal ho jeho nástupce Evžen IV. uprostřed kázání znovu zatknout. Bernardin, ačkoli se těšil přízni císaře, nevyužil toho; věděl, že v církevních rozporech jakákoli vzpoura nevede k ničemu dobrému, a nakonec se sám ospravedlnil. I tak mnohá města, přesvědčena o kacířském rázu zbožnosti hlásané ve jménu Ježíšově, monogramy strhávala; křivdu napravil nakonec Evžen IV roku 1432.
Jeho kázání, obzvlášť pokud šlo o mravní odpovědnost bohatých k chudým, měla téměř revoluční ráz, a jeho veřejné pranýřování křivd nezůstalo při pouhých slovech. Je znám případ, kdy část obyvatel byla z vesnice pro dluhy vyhnána, a on neústupně bojoval za každého z nich, až se směli zase vrátit. Vedl si nebojácně, i když s patřičnou úctou, před papeži i císařem. Král Zikmund se v Sieně po devět měsíců účastnil denně mše svaté, kterou Bernardin sloužil, chodil na jeho kázání a pozval ho na svou korunovaci do Říma. Z jeho postních kázání vyniká obzvlášť" O křesťanském náboženství a O věčném evangeliu. Je o něm možno říci, že obrodil řád svatého Františka i křesťanské kazatelské umění.

Na obsah


BEDA CTIHODNÝ 
25. květen
Atributy: násadka, pravítko, kniha
* 674 Wearmouth; +735 Jarrow

Když bylo Bedovi sedm let, dali ho rodiče na výchovu opatu Benediktovi, který čtyři roky předtím založil ve Wearmouthu klášter. Přešel potom do benediktinského opatství v Jarrow, tam byl vysvěcen na kněze a zde prožil i zbytek svého života, věnovaného modlitbě, studiu a vyučování. Necestoval, neúčastnil se veřejného života, a přece za několik málo let po jeho smrti bylo jeho jméno známo v celé západní církvi; byl největším učitelem své doby. Učil na klášterní škole a byl pověřen přípravou žáků na kněžský úřad a psal pro ně komentáře k Písmu. Měl potřebné jazykové znalosti a k dispozici bohatou knihovnu, kterou za mnoho let shromáždil biskup Benedikt. Vytýká se mu někdy, že to není dílo dost originální, jako byly spisy Anselma nebo Dunse Scota, ale on chtěl dát jen svým žákům a lidem své generace znalost křest'anského starověku; v tom směru jim skutečně otevřel přístup k učení církevních otců. Ještě důležitější než komentáře je jeho Církevní historie Anglie; j sou to vlastně její dějiny od vpádu Julia Caesara až pojeho dobu, a právem mu vynesly titul "otec anglické historie". Jsou psány s profesionální svědomitostí, jaká vyznačuje pravého učence. Jako životopisec svatých napsal první historické martyrologium; je však především teolog a exeget, opravdový předchůdce scholastiky. Ještě poslední den překládal Janovo evangelium, a když večer cítil, že je smrt nablízku, rozdělil ve své cele mezi kněze všecko, co na tomto světě měl: několik zrnek pepře, několik kapesníků a něco kadidla.

Na obsah


Konon 

29. května

Za vlády císaře Aureliána (270-275) propuklo v římské říši další, v pořadí již deváté pronásledování křesťanů. Co do rozsahu a systematičnosti ho sice nemůžeme srovnávat s perzekucí doby Deciovy a Valeriánovy, přesto si však vyžádalo životy mnoha věřících, kteří odmítli vzývat pohanské bohy a neohroženě hájili zjevené pravdy. Jednou z obětí aureliánského pronásledování se stal i ikonijský občan Konon, popravený spolu se svým synem kolem roku 275. Protože o jeho životě a činnosti nemáme k dispozici žádné bližší údaje, musíme se spokojit s popisem jeho mučednické smrti, který nám zprostředkovaly legendy.Vypráví se, že během aureliánského pronásledování byl Konon povolán před místního soudce, aby se prověřilo jeho náboženské smýšlení. Soudce Konona jistou dobu mlčky pozoroval, a když se dostatečně vynadíval na jeho tvář zbrázděnou vráskami, zavrtěl hlavou a řekl: "Proč vedeš tak tvrdý a smutný život, Konone?" Stařec bez rozmýšlení odpověděl: "Ti, kteří vedou světský život, zažívají radost a štěstí na této zemi. Kdo ale žije pro Boha, ten svým utrpením dědí nebeské království." Po této odpovědi poslali pro Kononova syna, chlapce sotva dvanáctiletého, a spolu s otcem jej položili na železný rošt a posléze na žhavé uhlí. Oba odsouzenci přitom nevydali ani hlásku a jen se blaženě usmívali. Stařec měl dokonce dost sil na to, aby zvolal: "Tvoji pomocníci ti špatně slouží, soudce. Tak slabým mučením nás nedonutí k modlářství." Soudce byl těmito slovy zcela vyveden z míry, a proto nařídil, aby je pověsili za nohy do komína a pořádně je přidusili kouřem. Pak jim nechal dřevěnou pilou uřezat obě ruce. Konon ho však oslovil ještě jednou: "Není ti líto, když vidíš, jak bezmocný vítězí nad celou tvojí mocí?" Oba mučedníci se pak pahýly svých rukou pokřižovali a brzy vypustili duši. Jejich ostatky se v průběhu staletí dostaly do Acerre u Neapole, kde se dodnes těší neobyčejné úctě. 

Na obsah

ZDISLAVA 
30. květen
Patronka: česká, rodiny 
Atributy: almužna, děti, nemocní, kostel, erb s lvicí
*kolem roku 1215 Křižanov na Moravě; +1252 hrad Lemberk

Svatá Zdislava byla nejstarší dcerou brněnského královského kastelána Přibyslava a Sibyly, pocházející ze Sicílie. Provdala se v necelých dvaceti letech za Havla z Lemberka a měla s ním syna Havla, "jenž - stejně jako matka - jen krátkého dožil se věku, a dceru Markétu, slynoucí krásou a ušlechtilostí", podle slov žďárského mnicha kronikáře. V Brně
se Zdislavě dostalo hlavně zásluhou její matky pečlivé výchovy, ale působily na ni i řeholní řády, ať minorité, či ještě víc dominikáni. Její zbožnost byla obrácena ke křesťanskému životu ne mimo tento svět, nýbrž s tímto světem, k lásce k bližnímu, především pak k nemocným a ubohým; v tom směru jí byla blízká svatá Anežka Přemyslovna, abatyše klariského kláštera Na Františku. Dalimilova kronika mluví o tom, že Zdislava křísila mrtvé, vracela zrak slepým, uzdravovala chromé a malomocné. Měla jistě zásluhu o založení dominikánského kláštera v Jablonném, z jejího popudu vznikl i klášter téhož řádu v Turnově. U Zdislavy se nesetkáváme s radikálním řešením otázky chudoby, jak tomu bylo u mnoha svatých, kteří rozdali svůj majetek chudým a sami žili v evangelní prostotě -jako provdaná žena nedisponovala svým majetkem v tak plné míře - ale z toho, co měla, přispívala co nejhojněji na různé dobročinné i zbožné účely. Myšlenka hospitální je v jejím životě na prvním místě ve vztahu k bližním, ale z její osobnosti vyzářilo mnoho dobrého i na jejího muže, děti, okolí. Zdislava je pochována v podzemí chrámu v Jablonném v Podještědí, zřejmě jako zakladatelka původního dominikánského kláštera.

 

 

 

 

 

 

TOPlist
BlueBoard.cz